Příběh dudlíku

Než se má dcera přesně před rokem narodila, vůbec by mě nenapadlo, že je kojení téměř věda. Počítala jsem s tím, že je to naprosto přirozené a tak i já budu bez větších problémů kojit své dítě. Asi právě proto jsem se vůbec nepřipravovala na to, že by něco nešlo. Po vcelku náročném porodu, který neproběhl zrovna přirozeně, se dcera nepřisála ani na sále, ani později na pokoji. Hned po porodu mi ji odvezli a to i přesto, že její otec s námi zůstával na nadstandardním pokoji a pomohl by mi se o ní starat. Já toho opravdu schopná nebyla kvůli velké ztrátě krve.

První noc, kdy jsme ji měli už u sebe na pokoji, tedy druhou noc jejího života, pořád plakala a nemohli jsme ji utišit. Dětská sestra přinesla dudlík. Ani následující dny nám s kojením nikdo příliš nepomohl, i když se snažili, ale dcera jakž takž přibírala a něco vypila přes kloboučky a tak nás pustili domů.

 

Hrozně jsem chtěla domů

Měla jsem pocit, že jakmile přijdu domů, bude všechno v pořádku. Nebylo. Problémy s kojením pokračovaly, i když mi možná nepřišly až tak akutní. Stále jsem používala na kojení kloboučky, tudíž prs nebyl dostatečně stimulován a patrně začalo docházet k poklesu tvorby mléka. Malinká byla i přes to úžasná a nebyla extra ubrečené miminko, ale prostě pořád jsem cítila, že to není ono, že mlíčka je málo. Moje matka přispěchala na pomoc s domácností, což jsem nakonec shledala jako horší, než lepší. Prožívala jsem si poporodní blues, každý den brečela a bylo mi opravdu hrozně. Dnes už vím, že jsem měla zakázat nejenom návštěvy v porodnici, ale i první týdny doma je omezit na minimum a sžívat se s miminkem.

 

Mléko došlo, dám jí lahev

Vygradovalo to až tak, že jsem jednou prso zmáčkla a mléko prostě neteklo. Malá ten den pořád plakala hlady a já jí neměla co dát. Teď už toho o kojení vím víc a věděla bych co dělat. Společně s přítelem jsme udělali umělé mléko a podali ho dceři lahvičkou. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak moc mi na kojení záleží. Bylo pro mě až bolestivé držet jí tu lahvičku a koukat, jak spokojeně z ní pije. Druhý den mě napadlo pozvat si laktační poradkyni.

 

Spěte spolu

Poradkyně Lucka přispěchala na pomoc hned druhý den. Byla prostě úžasná, všechno mi vysvětlila, zkontrolovala techniku, ukázala dokrmování cévkou. Řekla mi, ať si ji vezmu k sobě do postele. Moje reakce byla: Fakt? To můžu? Plná předsudků běžných v dnešní společnosti jsem si byla nejdříve nejistá tím, co mi povídala. Rozhodla jsem se ale zkusit šátek a zjištění, že si "můžu" své dítě vzít do postele způsobilo obrovskou úlevu. Byl to první obrovský obrat k lepšímu.

Taky mi ale Lucka vysvětlila, jak dudlík a ostatní náhrady bradavky můžou škodit. Šidítko dítě saje úplně jinak, než prso a tedy se mu kazí technika sání. Když se pak dítě špatně přisává, nepije dost efektivně a mléko se netvoří dostatečně tak, aby uspokojilo poptávku. Postupně během několika týdnů až měsíců se takto snižuje tvorba mléka. Stejně to funguje u kojeneckých lahviček, kloboučků a stříkaček. To byl hlavní důvod, proč jsem chtěla skoncovat s dudlíkem. Největší problém představovalo malé množství mléka, které bylo způsobeno právě dudlíkem. Ať jsem dělala cokoliv, nic nepomáhalo navýšit laktaci. Nemusela jsem sice dokrmovat, ale mlíčka bylo poskromnu, bylo mi líto každé kapičky. Mimo snížení tvorby mléka má dudlík i další možné nepříznivé následky – vede k nesprávnému vývoji čelisti, zubů a horního patra, zvýšenému riziku infekcí horních cest dýchacích a středního ucha, může způsobit bolest bradavek a ragády, bojkot kojení, či předčasné odstavení. Kloboučky se nám podařilo odbourat brzy po návštěvě poradkyně, myslím, že hlavně díky společnému spaní.

 

Potřebovala jsem si k tomu dojít sama

Přestože už jsem znala rizika dudlíku, nedokázala jsem se ho vzdát. Dceru uklidnil, když nechtěla prso a později už usnula jenom s ním. Vždy se nakojila, dostala dudlíček, do ručičky plyšového pejska usínáčka, kterým se šmrdlala po obličejíčku a takhle usnula. Byla jsem po celou dobu s ní a přišlo mi to krásné. Jen kdyby mi usnula spokojeně u toho prsa, to mi chybělo.

Trvalo to opravdu dlouho, než jsem došla k tomu, že dáme dudlík pryč. Dlouho jsem věděla, že ho chci dát pryč, ale nedokázala jsem se odhodlat. Zasáhla zřejmě nějaká vyšší moc, nebo spíš moje hlava zapomnětlivá, a když jsme byli na návštěvě u mého otce, zapomněli jsme tam dudlík a jiný po ruce nebyl. Měli jsme se s otcem sejít ještě u babičky a on už odjel. Já chtěla malinké dát v autě dudlík, aby cestou usnula. Dohodli jsme se, že koupíme cestou dudlík nový, u babičky ho vyvaříme a uspím jí až tam.

Dudlík jsme sice koupili, ale než jsme dojeli k babičce, musela jsem malé nabídnout prso v autosedačce. Byla hodně unavená a okamžitě usnula. To byl první impuls, který mě nakopl to prostě zkusit. V té době jí bylo osm měsíců.

Večer jsme měli sraz se známými, kteří mají mladší miminko. Ukazovala jsem mamince vázání šátku. Dcerku si později vzal do šátku tatínek, když začala být nervozní. A ona usnula – bez dudlíku. Večerní uspávání bez dudlíku už bylo horší. Dcera nebyla zvyklá usínat dudláním prsu a proto, když už z něj nic neteklo, nechtěla ho. Bojovala jsem s ní dlouho a měla jsem pocit, že prostě neusne. Řekla jsem přítelovi, ať vyvaří ten nový dudlík. Než stihl vůbec začít s vyvařováním, malá očka se začala pomalu zavírat. A povedlo se! Přiznávám, že to nebylo vůbec jednoduché a byla jsem z toho hodně psychicky unavená, ale bylo to takové malé vítězství.

Druhý den probíhal podobně, uspávání bylo náročné, ale vydržela jsem a zvládli jsme celý další den bez dudlíku. Uspávala jsem tak, že jsem dala prso, pak druhé, obě vypila a dál odmítala. Tak jsem jí chvíli nechala si hrát, odpočinout a pak nabídla znovu. Nic neteklo – odmítala. Když už byla unavená, tak se vztekala a plakala. Nenechala jsem jí plakat, utišila jsem jí chováním a po chvilce to zkusila znovu. Takhle pořád dokola, dokud neusnula. Tohle trvalo několik dní a každým dnem to bylo o něco lepší. Zhruba po týdnu už bylo uspávání znatelně rychlejší a hlavně bylo znát, že mám více mléka. A konečně jsem poznala, co je opravdu bezproblémové kojení. Zhruba po dvou týdnech už uspávání nebyl žádný problém. Chce to hlavně vychytat načasování. Miminko musí být dost unavené, ale ne přetažené.

 

Dnes je dcera už čtyři měsíce bez dudlíku. Už nikdy jsem jí ho nedala. Jednou ho doma našla – ten nový vyvařený, měla jsem ho v kabelce asi dva měsíce – a posloužil jako výborná hračka. Od té doby, co mám bezdudlíkové dítě jsme o sto procent spokojenější. Přestože nejí moc příkrmů, prospívá krásně. Musím zmínit, že po odbourání dudlíku přibrala nad očekávání. V deseti měsících jí narostly první dva zoubky a přísahám, že mě ještě ani jednou nekousla! Kojení si teď obě maximálně užíváme a věřím, že budu bez problémů kojit do samoodstavení. Snažím se i ostatní maminky podporovat ve snaze zbavit se šidítka. Je potřeba trochu úsilí, ale opravdu to stojí za to!  

 

Adéla Telekiová